Ještě před pěti lety by mě nenapadlo, že budu psát článek o tom, jak jsme si zkomplikovali život technologiemi. Sedím v kavárně a kolega vedle mě právě prodává auto přes inzerát. Říkám mu: „Počkej, vždyť máš chytrý telefon, proč to neřešíš přes nějakou aplikaci?“ On se jenom pousměje a vytáhne složku papírů. „Zkusil jsem to,“ říká, „ale pak jsem narazil na problém s ověřením historie vozidla. Tahle tlačítková cesta je prostě jistější.“ A měl pravdu. Když jsem si před měsícem kupoval ojetinu, Autembezpecnecz online mi ukázalo, že vůz měl najeto o šedesát tisíc kilometrů víc, než tvrdil prodejce. Bez toho bych dnes seděl v autě, které stojí o padesát tisíc míň, než jsem zaplatil.

Moje zkušenost s aplikacemi na prodej aut je rozporuplná. Měl jsem tři různé aplikace. První mi nabídla okamžitý výkup za desetinu ceny. Druhá mi poslala nabídku, ale když jsem chtěl vidět fakturu, začala se vymlouvat. Třetí fungovala skvěle, dokud nepřišlo na předání papírů. Pak jsem strávil dvě hodiny na úřadě, protože aplikace nezvládla převod vlastnictví. Neříkám, že jsou k ničemu. Ale pro běžného člověka, který nechce riskovat, je kombinace klasického inzerátu a nezávislé kontroly mnohem bezpečnější.

Proč digitální tržiště často zklamou

Znám pana Nováka z Brna. Měl Forda z roku 2012. Dal ho na jednu známou platformu. Během dvou dnů měl deset zájemců. Jenže první chtěl slevit o čtyřicet procent. Druhý se nedostavil na prohlídku. Třetí mu poslal zálohu, ale pak se odmlčel. Pan Novák nakonec prodal auto sousedovi za hotové. Příběh není ojedinělý. Aplikace fungují na objemu. Chtějí co nejvíc inzerátů a co nejvíc kliknutí. Kvalita zájemců je druhořadá. Mně osobně se stalo, že mi aplikace nabídla automatické ocenění auta. Bylo to o dvacet tisíc níž, než byla reálná tržní cena. Když jsem volal podporu, řekli mi: „To je jen orientační.“ Orientace podle špatných dat je ale horší než žádná orientace.

Kdy se vyplatí jít cestou papíru a telefonu

Vzpomínám si na kamaráda, který prodával škodovku. Měl dvě možnosti: dát ji na aplikaci s automatickým výkupem za 80 tisíc, nebo ji prodat přes inzerát za 110 tisíc. Zvolil tu druhou cestu. Strávil tři víkendy prohlídkami, ale nakonec prodal za 105 tisíc. Rozdíl je pětadvacet tisíc. To není malá částka. Samozřejmě to chce čas. A trpělivost. Ale kolikrát jste slyšeli historku o tom, že někdo prodal auto přes aplikaci a pak litoval, že nezkusil víc? Já slyšel desítky. Papírová cesta znamená, že si můžete prověřit každý detail. Zavoláte na STK. Zkontrolujete servisní knížku. Zeptáte se na původ. Nic z toho aplikace neudělá za vás.

Jedna z mých klientek, paní Helena, prodávala auto po manželovi. Aplikace jí nabídla 70 tisíc. Ona si ale dala práci. Oslovila známého mechanika. Ten auto prohlédl a řekl, že je v lepším stavu, než si myslela. Pak dala inzerát na starý dobrý bazar. Za dva týdny prodala za 95 tisíc. Řekla mi: „Kdybych poslechla aplikaci, přišla bych o pětadvacet tisíc.“ A to není výjimka. Je to pravidlo.

Co si z toho vzít pro příště

Nerad říkám lidem, co mají dělat. Každý má jiné priority. Jestli máte auto, které chcete prodat rychle, třeba kvůli stěhování, aplikace může být řešení. Ale pokud chcete férovou cenu a klid v duši, udělejte si tu práci sami. Zavolejte na pár bazarů. Zeptejte se známých. A hlavně si prověřte historii vozidla přes nezávislý zdroj, než podepíšete cokoliv. Ušetříte si tím starosti, které za tu aplikaci rozhodně nestojí. Já od té doby, co jsem si ověřil auto přes kontrolu, vždycky raději strávím hodinu nad papíry, než abych klikal na tlačítko a doufal, že to vyjde. Funguje to. A je to levnější, než si myslíte.